Výrazná osobnost důstojnického sboru Slovácké brigády i čs. pěšího pluku č. 27, major Lev Ecker, se zapsala do historie budování vojenské správy po vzniku Československa nejen na jihu Moravy. Místo spravedlivé odměny jej ovšem stíhala jedna rána osudu za druhou. Proto se rozhodl svůj život dobrovolně ukončit 9. května 1934 na kopci nad rodnými Vřesovicemi.
Lev Ecker (v matričním záznamu uváděn jako Leo, sám se někdy podepisoval jako Leoš) se narodil 21. března 1885 do rodiny Františka a Otilie Eckerových. Jeho otec (narozený 17. května 1850 v Biskupicích v okrese Moravský Krumlov) se usadil ve Vřesovicích v roce 1884, kdy zde získal místo učitele. Matka Otilie, roz. Steigrová, pocházela z Kroměříže (narozená 22. července 1853 či 1852) a bydlela s Františkem na vřesovické škole (č. p. 72 – nynější obecní úřad). Postupně se jim narodily čtyři děti (Lev měl sourozence Olgu, Karla a Richarda).

Lev navštěvoval v 90. letech 19. století místní národní školu a poté sedm let německou reálku v Kroměříži, jež završil maturitou. Rodina Eckerových patřila ve Vřesovicích k lokální elitě, k čemuž přispěla již samotná skutečnost, že otec František vykonával učitelskou profesi. Učitel patřil v obci ke stěžejním autoritám. Nejen, že vyučoval žáky, ale pomáhal organizovat rovněž kulturní a spolkový život. Nezřídka pomáhal méně obratným pisatelům z řad sedláků či podomků stylizovat úřední dopisy, žádosti či stížnosti. Často se stával nositelem liberálních myšlenek a tvořil určitou protiváhu farářům zastávajícím konzervativní postoje. Rodina Eckerových měla v obci i menší hospodářství (chovali dvě krávy, osm slepic a měli 14 úlů), s jehož správou jí pomáhal čeledín.
S vřesovickými obyvateli Eckerovi jistě neztratili kontakty ani po roce 1903, kdy se celá rodina přestěhovala do Hýsel, kde byla postavena nová škola a František Ecker zde našel nové působiště. Lev Ecker se 18. července 1906 podrobil odvodu. Zatímco učitelé často zastávali pozice záložních důstojníků (v případě vypuknutí války veleli menším vojenským jednotkám nebo působili jako pobočníci důstojníků z povolání), Lev se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka, která mu přinášela prestiž a sociální jistoty.
Po absolvování tří let vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) byl zařazen u c. k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 34 v haličské Jaroslawi a v roce 1911 povýšen do hodnosti nadporučíka. Byť se nedochovala fotografie Eckera, můžeme se v jeho kmenovém listu dočíst, že měl tmavohnědé vlasy a šedé oči. Měřil 172 centimetrů. Vedle mateřského českého jazyka ovládal slovem i písmem rovněž němčinu, polštinu a francouzštinu. Později se doučil i základy ruštiny a angličtiny.
Po vypuknutí první světové války se účastnil bojů v Karpatech, kde velel prapornímu oddílu kulometů a byl dokonce v bojích dvakrát raněn. Krátce po definitivním ustanovení velitelem roty byl 17. března 1915 zajat Rusy u Repejowa. Prošel zajateckými tábory v Rževě, Nižném Novgorodu, Sudogdě, Kašíně, Bolchově a Moskvě.
Jako ze zajetí se vrátivší byl prezentován 22. září 1918, ale určitou dobu pobýval v nemocnicích v Haliči. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku Československa byl 3. listopadu 1918 v hodnosti nadporučíka zařazen k čs. střeleckému pluku č. 25 a následujícího dne byl přidělen k činné službě u Slovácké brigády.
Zde působil jako pobočník velitele brigády a později jako velitel břeclavského úseku. Když se v listopadu 1918 velitelství brigády mělo přesunout z Hodonína do Břeclavi, vydal se právě Ecker do Břeclavi jako výzvěd a ubytovatel, který obhlížel prostory pro štáb brigády a domluvil jejich pronájem.
Po reorganizaci Slovácké brigády byl 15. června 1919 převelen k 27. pěšímu pluku (stál na základech rakouského střeleckého pluku č. 25). Podle jiných informací působil v druhé polovině roku 1919 jako velitel roty u pěšího pluku č. 103 v Uherském Ostrohu, který spadal do formujícího se armádního sboru polního podmaršálka Podhajského, který měl tvořit zálohu v bojích s Maďary na Slovensku.
Sázka na státní službu se Lvu Eckerovi vyplatila zejména po smrti jeho otce v roce 1913. Tím rodina patrně musela opustit školní byt v Hýslech a čekaly jí krušné časy, byť ještě nikdo netušil, jak se osudy obyvatel zamíchá světová válka.
Jeho matka se následně odstěhovala do Nětčic (č. p. 111, dnes součást Kyjova) a jeho sourozenci se osamostatnili (matka Otýlie byla v roce 1921 ve sčítacích operátech vedena jako jediný obyvatel zmíněného čísla popisného). Lev Ecker se po ustálení poměrů v republice (byť v prosinci 1920 došlo k masovým nepokojům krajně levicových sil v Hodoníně a na Oslavansku) 23. listopadu 1920 oženil s Hubertou Eržbetou, roz. Hutyovou, z obce Závod na Slovensku, která používala i zkrácenou variantu jména Berta.
Rodina Lva Eckera byla patrně nucená často měnit své místo pobytu v souvislosti se změnami dislokací jednotek, ve kterých Ecker sloužil. Manželům Eckerovým se narodily tři děti – Olga 8. října 1922, Vladimír 14. prosince 1925 a Leo 20. listopadu 1927. Děti však potkal tragický osud. Dcera Olga zemřela 4. února 1923 v Břeclavi a syn Leo 26. prosince 1929 v Brně (údajně zemřel na následky těžkých popálenin poté, co na sebe svrhnul vánoční stromek s hořícími svíčkami). Druhý syn byl trvale upoután na lůžko kvůli prodělané nervové obrně.
Ze zdravotních důvodů byl Ecker několikrát superarbitrován a zastával méně náročné funkce vojenských úředníků (například v hodnosti kapitána funkci konceptního důstojníka u osobního oddělení Zemského vojenského velitelství v Bratislavě). Naproti tomu v roce 1924 absolvoval v Milovicích kulometný kurz pro důstojníky kulometných jednotek a v následujících letech vykonával funkce velitelů rot.
Jeho nadřízení jej hodnotili jako důstojníka šlechetného smýšlení, pevného, mužného a čestného charakteru, vážné a klidné povahy, který oplývá dobrými vojenskými schopnostmi a vojenským vystupováním. U svých podřízených udržoval vzornou kázeň a pořádek.
V roce 1922 se Ecker musel podrobit jazykové zkoušce, kterou složil s velmi dobrým prospěchem. To by mohlo svědčit, stejně jako jeho příjmení Ecker, o určitých pochybnostech o Eckerově českém původu. Je ovšem nutno podotknout, že byť Ecker věrně sloužil jako aktivní důstojník císařskému domu, po vzniku republiky snad ještě agilněji sloužil novému demokratickému státnímu zřízení.
V přihlášce do čs. vojska uvedl celou řadu skutečností, které svědčily pro jeho české smýšlení – například že finančně podporoval kyjovskou českou školskou matiční (podpůrný spolek). Vojenské orgány prověřovaly, zda se v ruském zajetí nepřidal k protičeským silám. Ecker při vyšetřování své národní spolehlivosti poukazoval na tříleté ústrky ze strany rakousko-uherských vojenských úřadů a cítil se znevýhodněn i čs. státní správou.
V roce 1928 byl Ecker povýšen na majora, ale po smrti druhého potomka, o Vánocích roku 1929, jej trápily deprese. V roce 1930 Ecker vydal brožurku Slovácká brigáda, ve které vylíčil své působení u Slovácké brigády a jeho úlohu v prvních dnech samostatného Československa na Slovácku. Snad se tak chtěl přihlásit o uznání zásluh, jež mu bezpochyby příslušely.
Byť byl Ecker v roce 1933 určen prozatímním velitelem II. praporu pěšího pluku č. 27, chmury a problémy se vršily do neúnosných rozměrů. Svou roli sehrával Eckerův zhoršující se zdravotní stav – trpěl na Ischias (tzv. houser) a Tabes dorsalis (vysychání míchy).
Negativně na Eckera mohla zapůsobit i skutečnost, že jej v dubnu 1934 neustanovili definitivním velitelem II. praporu, ale převeleli na místo zástupce velitele I. praporu jeho pluku.
Osudného 9. května 1934 se Ecker rozhodl svůj život ukončit střelnou zbraní na kopci Brusnice nad rodnými Vřesovicemi. Po necelých 50 letech se vrátil tam, kde jeho život začal, aby zde i skončil.
V posledním dopisu důstojníkům myslel na svou ženu a syna:
„Kamarádi, bratři, važte si zdraví. Neodepřete morální podpory vdově a sirotku, radou a pokynem buďte ji nápomocni při zpeněžení některých vojenských svršků.“
A ve svých dopisech na rozloučenou nezahořkl ani vůči svému pluku:
„27. pěší pluku! Sloužil jsem u Tebe rád. Nechť pokryje se slávou Tvůj prapor!“